english

Descargues Pierre, Paříž, květen 1957

V tradici českého moderního umění je příznačné, že někteří z malířů se často stávají též ilustrátory - ať příležitostně či soustavně, v trvalé souřadnosti obrazů a kreseb. Důvody k tomu tkví jednak v přirozené váze písemnictví v souvislostech české kultury, jednak ve snaze hovořit též k dětem a mládeži.

Miloslava Troupa a jeho malbu znám už deset let; deset let už visí několik jeho obrazů na stěnách mého domu. Mohu tedy říci, že hodnota jeho umění je trvalá a nemá nic společného s výtvarnými formami, z nichž rychle vyprchá radost a které nás omrzí. Každý den přemýšlím nad jeho obrazy o tom, jak silný a krásný je život, dovede-li jej takový malíř zachytit v barvách, bohatších nebeské duhy.

Miloslava Troupa jsem poznal po válce v Paříži, maloval barevnými vosky a tyto malby mi odhalily úplně nový svět. Při pohledu na ně se mě zmocňoval pocit, že vstupuji do krajů, kde v oslnivých barvách a tazích, místy drsných a ostrých, ožívá síla středověkých dřevorytců a není již pouhou historickou vzpomínkou, nýbrž charakteristikou své doby. Hledal jsem v umění a v literatuře obdobou tohoto moderního znovuzrození, ale nenašel jsem nic, co by se mu vyrovnalo silou oproštěností a obrazotvorností, o níž jsem se domníval, že už zanikla. Mají jí snad jen některé rytiny Duffyho nebo "Příběh vojáka" švýcarského romanopisce Ramuze, který zhudebnil Strawinsky.

Troup se usadil v Ivry na okraji Paříže. Atelier si zařídil z kupeckého krámku a pracoval tam bez oddechu. Krok za krokem mohutněla jeho malba a nabývala zvláštní monumentální vznešeností. Vídal jsem, jak v létě malíř putuje až na Cote d Azur, aby si tam objevoval středomořskou krajinu, brzy se však vracel ke svým nevšedním postavám, jimž někde vplétal do vlasů ptáčky a které na mě zamyšleně shlížely se stěn jeho atelieru. Zdálo se mi, že sem zavítali zpola lidé, zpola masky z jakéhosi masopustního karnevalu, že vyšli z nějaké tajemné slavnosti, o níž jsem neměl tušení, takže jsem se domníval, že se odehrává jen v duši malířově.

O několik let později, na Karlštejně, v Praze, na Hluboké, v Táboře, Brně a Českých Budějovicích, cestou, po níž jsme se vydali, pátrajíce po objevech českého gotického umění, jsme navštívili hrady a zámky, musea a chrámy. Zde jsem konečně zvěděl, kde se konala ona veliká slavnost umění a ducha, a níž můj přítel Troup nepřestával snít ve svém malém kupeckém krámku na předměstí a již mu nemohlo z paměti setřít ani to nejzářivější provencalské slunce: navázal v tom nejvlastnějším slova smyslu na tradici malby předbarokní, jejíž mocné kouzlo budou uznávat všechny doby.

S Troupem jsem se opět setkal v Praze a tu jsem zjistil, že znám Prahu ještě dříve, než jsem vkročil do jejích bran, ne snad její pamětihodností a náměstí, ale že je mi povědomé její ovzduší, na jehož krásu mě pozvolna připravovaly obrazy, které malíř zanechal na stěnách mého domu. Když jsem odhaloval tajemství ulic, objevil jsem pojednou, že muži a ženy, kteří tudy tiše a nenápadně procházejí, mají ve tváři a často jen v očích vepsánu básnivost a neobyčejnou moudrost, když mě bělošedé světlo učilo poznávat, oč je zde barokní architektura elegantnější, vznosnější a zdrženlivější než v Itálii, když jsem viděl, do jakého třpytu se rozhoří barvy po dešti, říkal jsem si, že jsem se měl před nedávnem v Paříži zamýšlet nad tím, že tyto zázraky existují nejen v obrazech, které maloval Troup, ale že jsou přímo ve skutečné realitě.

Dal jsem se tedy unášet rozkoší a vychutnával jak hodnoty světa, které mi odhalil, tak hodnoty jeho malby. Jestliže až do druhé světové války vtiskovaly velké mezinárodní estetické proudy umělcům příliš často pečeť uniformity, jestliže na příklad kubismus a surrealismus daly vznikat téměř stejným obrazům a sochám po celé Evropě, poznal jsem v Troupovi malíře, jehož dílo se nade vší pochybnost velmi výrazně včlenilo do hlavního rámce výbojů mladých výtvarníků, ale přitom si zachovalo svou charakteristickou původnost. Nyní již vím, že tu nejde pouze a znak osobní, nýbrž národní. Do mezinárodního koncertu vnáší Troup českou notu. Přesvědčuji se o tom pokaždé, kdykoli mě navštíví kritikové a přátelé umění, ať již Angličané, Francouzi, Němci, Holanďané, Američané nebo Italové, okamžitě se zastaví před jedním z jeho obrazů, je to vždy táž veliká krajina, a říkají: "Jak nové pojetí, kdo to maloval?" A já jim odpovídám:"Je mi ctí, že mohu počítat Troupa mezi své přátele, neboť ho pokládám za jednoho z nejlepších současných umělců." Říkám jim také, že jeho nejnovější malby, které jsem viděl v Praze, mají navíc ušlechtilou sílu a vznešenou vyváženost. Říkám jim, že jsem šťasten, že jsem měl příležitost toto napsat a dodávám, že za několik let bude Troupovo jméno proslulé.

 

PIERRE DESCARGUES, Paříž, květen 1957
Přeložila Marie Vindišová